MŠMT: Podíl praxí studia učitelství v ČR a zahraničí

Součástí Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace (RIA) k návrhu novely zákona o pedagogických pracovnících, kterou schválila vláda, jsou následující informace o podílu praxí studia učitelství v České republice a zahraničí.

MŠMT: Novela zákona o pedagogických pracovnících

MŠMT je uznávacím orgánem ve smyslu § 78 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a jako takové vydává stanovisko, respektive povolení studijním programům, jejichž absolvováním se bezprostředně naplňují odborné předpoklady pro výkon regulovaného povolání pedagogického pracovníka. Za účelem transparentního a jednotného posuzování studijních programů vysokých škol přijalo MŠMT v roce 2017 Rámcové požadavky na studijní programy, jejichž absolvováním se získává odborná kvalifikace k výkonu regulovaných povolání pedagogických pracovníků, které stanovují závazný podíl jednotlivých složek studia. Obdobně vydává MŠMT stanoviska k vzdělávacím programům v oboru vzdělání zaměřeném na přípravu učitelů mateřské školy. Obory vzdělání střední školy zaměřené na přípravu učitelů mateřské školy se řídí rámcovými vzdělávacími programy, které vydává MŠMT.

Zavedení Rámcových požadavků mimo jiné znamenalo významné zvýšení podílu praxe v rámci studia, konkrétně na min. 10 % v případě učitelství 1. stupně ZŠ a min. 8 % v případě učitelství 2. stupně ZŠ a učitelství SŠ. Velká část fakult připravujících učitele v nových akreditacích zvýšila objem praxí nad minimální hranici až k doporučenému objemu 15 % praxe pro učitelství 1. stupně ZŠ a 10 % pro učitelství 2. stupně ZŠ a učitelství SŠ. Takové zvýšení praxí je nepochybně významným posunem směrem k zapojení studentů do praxe běžnému v nejlepších evropských systémech přípravy učitelů. Fakulty, včetně “oborových” nepedagogických fakult, učinily v nových akreditacích významný krokmimo jiné také v tom, že na mnoha z nich díky zvýšení objemu praxí v nových akreditacích vznikla centra praxí a oborových didaktik. Garantované minimum objemu praxí v Rámcových požadavcích tak naplnilo svůj smysl a předpokládá se obdobné stanovení rozsahu praxe i pro vyšší odborné školy.

Stanovené minimum se stále pohybuje na spodní hranici nejlepších evropských systémů přípravy učitelů. Studenti v severských zemích jako je Švédsko nebo Dánsko nebo v západoevropských zemích jako je Portugalsko, Irsko, Belgie nebo Nizozemsko typicky tráví na praxích více času než čeští studenti. (Viz graf 2 a graf 3 níže.)

Graf 2: Minimální podíl praxí na studiu učitelství 1. stupně ZŠ v ČR a ve vybraných evropských zemích

 Graf 3: Minimální podíl praxí na studiu učitelství 2. stupně ZŠ a SŠ v ČR a ve vybraných evropských zemích 

Prostřednictvím rešerše těchto evropských systémů v rámci přípravy Reformy pregraduální přípravy učitelů byly identifikovány tři modely propojení přípravy učitelů s praxí a přístupem k praxi. 

Prvním je tzv. “západoevropský model”, postavený na vysokých podílech praxe (20-40 %), fungující v zemích Beneluxu, v anglosaských zemích nebo v Portugalsku. V těchto zemích studenti tráví velkou část studia na praxích přímo ve školách v průběhu celého studia. Praxe typicky gradují: v Nizozemsku například studenti tráví v prvním ročníku jeden den v týdnu ve škole, ve druhém dva dny až v posledním, čtvrtém ročníku, tráví ve škole čtyři dny v týdnu a jen jeden na fakultě.

Druhým je tzv. “německý model”, postavený na relativně nízkých podílech praxí při studiu (podle rozhovoru s expertkou z Hesenska stráví studenti praxí při studiu ve škole zhruba 15 % času). Na studium však navazuje specificky pojaté indukční období 18-24 měsíců, ve kterých mají absolventi jako začínající učitelé výrazně redukovaný plat i přímou pedagogickou činnost proti ostatním učitelům (zhruba o 50 %) a mají státem přiděleného a zaměstnávaného mentora (zkušeného nebo bývalého učitele). Každý mentor má na starosti zhruba 15 studentů a pravidelně je ve škole navštěvuje, poskytuje jim podporu, ale také hodnotí a známkuje jejich hodiny. V průběhu 18-24 měsíců musí začínající učitelé získat odpovídající hodnocení svých hodin mentorem, napsat závěrečnou práci a složit závěrečnou zkoušku, garantovanou a realizovanou ministerstvem, aby získali plnohodnotnou kvalifikaci učitele. Tento model byl identifikován pouze v Německu.

Třetím modelem propojení přípravy s praxí je tzv. “skandinávský model”, identifikovaný v severoevropských zemích jako je Finsko, Švédsko a Dánsko, ale také v Rakousku. Model spočívá na relativně nízkých objemech praxe, podobným českému systému, ale zároveň na velkém důrazu na kvalitu praxí a jejich reflexi. Praxe probíhají v tandemu, každá hodina praxe je okamžitě reflektovaná supervizorem, supervizoři se studenty podobně reflektují přípravu hodin. Velká část praxí se koncentruje v síti fakultních a klinických škol (které zřizuje přímo univerzita) a především u fakultních/provázejících učitelů, kteří jsou vybráni jako nejlepší ve vedení praxí. Jsou za svoji činnost patřičně ohodnoceni, zároveň procházejí vstupním výcvikem a získávají mentorskou podporu od oborových didaktiků a vedoucích praxí z úrovně fakulty. Fakulty se soustředí primárně na profesní složku učitelské přípravy a na výzkum a teorii specifické pro učitelství. Tento výzkum a vývoj didaktických metod a nástrojů provádějí právě v síti fakultních a klinických škol. Učitelé a ředitelé ze sítě fakultních a klinických škol se podílejí na výuce studentů na fakultě a na podobě kurikula jejich studia.

Český systém konzistentně nesleduje ani jeden z těchto modelů. Objemem praxí se blíží skandinávskému systému, případně německému. Proti německému systému chybí výrazná investice do adaptačního období začínajícího učitele s centrální garancí kvality a kvalifikace. Proti skandinávskému systému chybí koncentrace praxí u výběru nejlepších fakultních/provázejících učitelů a úzké provázání se sítí fakultních a klinických škol. Provázející/fakultní učitelé, kteří praxe vedou, za svou činnost – s výjimkou pilotních projektů pro relativně malý počet učitelů, realizovaných z ESF+ v posledních několika letech, často dostávají ohodnocení v řádu desítek korun za hodinu a nemají tak pro reflexi praxí dostatečný prostor. Neprocházejí vstupním vzděláním ani nezískávají systematickou podporu ze strany fakultních didaktiků nebo vedoucích praxí a nerozvíjejí a nezískávají tak systematicky kompetence praxe vést. Praxe studenti často alespoň částečně realizují na školách, kde sami studovali (tedy nahodile, a ne u učitelů, kteří mají největší kompetence a kvalifikaci praxe vést), nebývá výjimkou, že si část praxí domlouvají sami. Síť fakultních škol je často velice široká a přesahuje i stovku škol: fakulty v nich jen zřídka realizují výzkum, propojení s vedením škol a s učiteli vedoucími praxe je často formální (např. informativní setkání s řediteli 1-2x ročně).